Naissankari 22. ("Ta srážka nebyla náhoda...co?")

7. září 2010 v 19:13 | Mareritt |  Naissankari
... a Sami seděl, s čelem opřeným o kolena, a brečel. Myšlenku na drogu jsem pro tentokrát zahnal a raději jsem se první zeptal, co se děje.

"Všechno, Matti...všechno... jsem zmatený a znechucený ze sebe samého, nevím kdo jsem a co chci...ale hlavně...matka má rakovinu...měl bych být u ní, držet ji za ruku a říkat, jak ji mám rád ... a zatím jenom utíkám ... a vím, že to nebude trvat dlouho, než si dám svou první lajnu, a pak... už není cesty nahoru.
A mimochodem - jsem úplně bez peněz."
"Počkej, brzdi ... COŽE?! ... to je ... špatné, to mě mrzí
...
Bez peněz budu tak zítra. A jak jsi přišel na tu lajnu?"
"Předpokládám, že to vymyslíš jako nejlepší způsob, jak mě rozveselit, a když ne, tak si vyptám sám."
"Vidíš do mě."
"Nejsem TAK blbý, a ty jsi průhledný ... ale ... je to KURVA v prdeli."
Co jsem asi měl v tu chvíli dělat... Nachystal jsem mu čáru, trochu skromnější než sobě, a bylo fajn.
Dokud byly omamné látky, omámeně jsme přežívali, bez zájmu o tragické osudy nás obou. Průser nastal sedmý den. Všechno bylo prázdné. Peněženky, hlavy, psáňa. Dostali jsme se do fáze, kterou sice znám, akorát v místě, které neznám ani trochu.
Prodal jsem paměťovou z mobilu - to jediné, co mi po něm zbylo - kterou jsem schovával na nejhorší časy. Prachy jsme dali za chlast, protože tady ... nejsou kontakty. A za drobné z flašek jsem koupil papír a obálku.
Opřel jsem se o pouliční lampu a nechal jsem své myšlenky otisknout do bílého listu. Poskvrnit ho svou vnitřní špínou.
Když už tam nebylo volného místa, hleděl jsem na ten veletok slov, na kapky, co se do něj vpíjely, a sůl v nich, jak rozežírá inkoust z propisky. Složil jsem to do obálky. Chtěl jsem ji roztrhat a spálit. Nakonec jsem nadepsal Jussiho adresu, dokoupil známku a odeslal jsem to.
Dlouho jsem toho litoval. Vlastně jsem ještě nepřestal. Dál jsem bloudil městem, občas jsem se posadil, protože třepavka byla neúnosná. Chtělo se mi spát. Paranoia se stupňovala. Věděl jsem, že za tamtím keřem čeká smrtka - změnil jsem směr. V dálce se mihlo něco černého. Další smrtka?! Ne, byla to holka. A vypadala ... vypadala jak feťačka. Sledoval jsem ji - jak Smrt mě - ... její cesta končila v podchodu. Takovém hnusném, zaplivaném. Nervózně, až vystrašeně se rozhlížela. Objevila se u ní druhá postava. Hádali se. Dali si po hubě a pak ji shodil (byl to chlap) na zem a švihl po ní něco, co vytáhl z kapsy. Řval na ni ať už táhne. Vzala to ze země a utíkala. Běžela mým směrem a já jsem jí - úplně náhodou - vlezl do cesty. Narazila do mě, řekla hodně sprostých slov a propukla v pláč. Nervy v prdeli. Cosi jsem kecal, abych se omluvil, a zas jsem se začal klepat, omdlíval jsem. Přidržel jsem se zídky... Prohlížela si mě, snad se ani nedívala na mě, ale do mě.
"Ta srážka nebyla náhoda...co?" řekla pak.
"A záleží na tom?"
"Vlastně ne...a co ode mě očekáváš?"
"Co máš a co dáš?"
"Ať už mám cokoliv, proč bych ti to měla dávat?"
"Protože potřebuju, nemám kde sehnat a za co koupit."
"Mám tak akorát pro sebe."
"PROSÍM...trošku, udělám cokoliv!"
"Cokoliv?" Tak to mám nápad...Znám chlapa, co fet dává...za sex...a jenom klukům."
"Zaveď mě k němu."
A šli jsme...
To byl můj - zatím - nejnechutnější zážitek. I přes to, že jsem se předtím mohl sjet. Vím o čem budou mé noční můry... Ale dostal jsem dost, takže to za to stálo. Vrátil jsem se pod lampu v parku, výchozí stanoviště, a doufal jsem, že se objeví Sami. Chtěl jsem se mu "vyplakat na ramínko". A podělit se, ale být rozdaný mi moc dlouho nevydrží.
Moji štědrou náladu nestihl. Protože jsem škodolibá svině, řekl jsem mu jak jsem k tomu přišel, ale že nemám. Tak jsem ho zavedl za tím chlapem... No uznejte, že dávat mu tak těžce odpracované peří by bylo pod úroveň.
Šel jsem kolem nádru. Stála tam nějaká kurva a dívala se na mě. Znejistěl jsem. Co když je to třeba past? Náhodou pojedou benga a seberou nás oba... Rozběhla se ke mně. Zeptala se, jestli já jsem já, a když jsem odpověděl, že jo, předala mi dopis. A zase utekla.
Pomalu jsem se dobýval dovnitř, abych to moc nepotrhal - co kdyby to byly peníze? Nahlídl jsem. Prachy to nebyly. Byl to vzkaz.
Velkým písmem jediná věta: "PROSÍM, VRAŤ SE" ... napsaná krví...
Proboha, to je vůl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Enki Enki | 7. září 2010 v 19:18 | Reagovat

Tak si celou kapitolu ctu tak v posmutnele nalade, rikam si jaky jsou to paka.. ale ta posledni veta me totalne rozesmala :D

2 Já :P Já :P | E-mail | Web | 7. září 2010 v 19:23 | Reagovat

xD ... ona v původní verzi nebyla, ale jak jsem to přepisovala, tak mi to přišlo takové...divně nedokončené ... chtěla jsem vyjádřit pohrdání nad tím dopisem..... a tak jsem to trochu doplnila :D

3 Smrťofil Smrťofil | Web | 19. září 2010 v 1:59 | Reagovat

Jo, klidně si mě do oblíbených přidej, já proti tomu vubec nic nemam. :) Btw pridam si tě taky. ;)

4 Caroline Abbey Nex Caroline Abbey Nex | Web | 20. září 2010 v 18:26 | Reagovat

Hele, mám novej blog, kdyžtak si ho přepiš. Díky ;)

5 Skjoenn Skjoenn | Web | 20. září 2010 v 22:16 | Reagovat

Smrťofil: jůů :) dík

Caroline: oki

6 Enki Enki | Web | 23. října 2010 v 12:08 | Reagovat

A dál?? :)

7 Smrťofil Smrťofil | Web | 19. prosince 2010 v 10:59 | Reagovat

nějak to tu vázne, ne? :(

8 Skjønn Mareritt Skjønn Mareritt | Web | 19. prosince 2010 v 21:52 | Reagovat

jo no :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama